Pokud člověk sleduje aktuální zpravodajství o církvi v našich médiích, musí mít pocit, že v poslední době došlo k výbuchu pedofilie v církvi. I lidé liberální, kteří bojují za práva sexuálních menšin, musí mít odpor k duchovním, protože ti jsou systematicky vykreslováni jako zločinci pravidelně zneužívající malé děti. Cílevědomě je budován obraz o církvi jako zločinecké organizaci. Budí se dojem, že pokud někde ještě nevypukl skandál, je to jen proto, že se na to ještě nepřišlo.

Nejhlubší opovržení vzbuzuje rozpor mezi slovy, kterými církev hájí morálku a činy, které jsou zločinné a odporné. Veřejnosti je předkládán obraz zrůdy, která svými požadavky na celibát vede své členy k anomáliím a úchylkám. Podle tohoto obrazu nemá církev nejmenší právo na to, aby se vyjadřovala k morálce. Podle tohoto obrazu nemá církev nejmenší právo na podporu z veřejných prostředků, a nezaslouží si ani sponzorství. Podle tohoto obrazu by bylo nejsprávnější církev zakázat a rozpustit jako zločineckou organizaci, která v minulosti upalovala moudré vědce a nyní zneužívá nevinné děti.

Je tento obraz církve reálný a pravdivý? To je zásadní otázka. Čtěte dále!

Nepatřím k příznivcům Jiřího Paroubka, spíše k jeho odpůrcům. Dalo by se říci, že ho považuji za nebezpečného člověka, ale to patří do jiného článku. Přiznám se, ano, pobavilo mne, když vyklípal žloutek z ucha. Včera mě ale skutečně šokovalo, co všechno si mohou dovolit novináři z Reflexu.

Philip Jenkins, profesor historie a religionistiky na Pennsylvánské státní univerzitě, nazval antikatolicismus jediným předsudkem, který je v Americe dosud přijímán. O tom nelze diskutovat. Pokud jde o zesměšňování a parodování Církve, neexistují v našich médiích a populární kultuře prakticky žádné meze.

Byl mužem různorodých dovedností. Jeho mluva nejen v angličtině, ale také v latině byla brilantní. A ovládal i řečtinu. Byl tvůrčím spisovatelem, básníkem, hudebníkem, překladatelem, přednášel také práva. Během své světlé politické kariéry byl předsedou parlamentu a kancléřem Anglie. Sir Thomas More a jeho osoba je pro nás předmětem úcty ani ne tak kvůli jeho schopnostem, jako spíše kvůli ctnostem, které vlastnil.

Hádanka:
Všichni o ní mluví, nikdo ji neviděl, nikdo ji nezná...
Co to je?

"Volby v roce 2006 byly referendem o Paroubkovi. Tyto volby symetricky zcela logicky při vyhrocené situaci byly referendem o Mirku Topolánkovi a voliči se jasně vyslovili," řekl Václav Klaus a dodal: "Oni řekli, že chtějí změnu politiku, chtějí změnit styl politiky, chtějí ubrat arogance politiky, chtějí mít pocit, že se to týká jich více než něčeho jiného. To řekli docela jasně. A řekli, že by bylo potřeba vrátit politice nějaký obsah. Aby to nebyl jen mocenský souboj, kdo překřikne druhého."

Krátce před smrtí zpívala z Eiffelovy věže, z plošiny, z které měla Paříž jako na dlani. Josef Kessel byl u toho, když v jednom nočním klubu zpívala poprvé. vzpomínal na její ustaranou tvář, na vytahaný svetr, který tehdy nosila. Obojí bylo připomínkou jejího těžkého dětství. Mluvil o jejím hlase ve kterém už tehdy bylo slyšet něco velkého co později všechny tak dojímal. Vzpomínal na její neuvěřitelnou odvahu, se kterou se vyrovnávala s chudobou, slabostí a agónií svého života. Stala se příkladem pro mnohé. Kessel mluvil také o její disciplíně, kterou si vybudovala při své snaze dosáhnout nejvyšší pěvecké mistrovství. O rok později, v době jejího pohřbu, se život v Paříži zastavil. Všichni vyšli do ulic, aby se rozloučili se svou milovanou chanteuse.

Blogy jsou přeplněny tématy o vyslovování nedůvěry vládě, o oranžové "tsunami" po krajských volbách. Tak ani já nemohu zůstat pozadu. Nedopustím se žádné analýzy, spíše jen vyjádřím své pocity. I vy můžete vyjádřit svůj pocit hlasováním v anketě.

V sobotu jsme se naposled rozloučili s panem Václavem Pavlíkem, starostou Albrechtiček. ThDr. Antonín Huvar při pohřební promluvě řekl, že byl staromódní. Byl ale staromódní tím nejlepším způsobem.

Na nádraží malého, málo významného moravského městečka jsem potkal člověka. Naše pohledy se setkaly. Cítil jsem, že nemohl přehlédnout, že mě zaujal. Byl vysoký, měl vrásčitou tvář, prošedivělé vlasy, rozježené vousy. "Ne, to přece nemůže být ON," říkal jsem si. "Co by tady dělal...?" Když se nedíval, prohlížel jsem si ho. Čtěte článek dál! Poznáte o koho jde?

Dnes ministři zahraničních věcí České republiky a USA podepsali smlouvu o radaru.

S anketami se v televizi roztrhl pytel. Po anketě Týtý na Nově je to Hvězda mého srdce na ČT1.

Díváte se na fotbalové mistrovství? Máte radost, když naši vstřelí gól? Křičíte přitom? Ano, taky to prožívám, ale zároveň si všímám i něčeho jiného.

Zítra bude ve 2. čtení toto: "Mně na tom pramálo záleží, abych byl posuzován od vás nebo od nějakého jiného lidského soudu. Ale ani já sám neposuzuji. Moje svědomí mně sice nic nevyčítá, ale tím ještě nejsem ospravedlněn. Úsudek o mně patří Pánu."

Pavel se zdráhá vynášet soudy, nezajímá ho, co si o něm myslí druzí, důležité je pro něho to, jakým je ve skutečnosti. Jak ho vidí Bůh. Máme stejný životní postoj, nebo se přidáváme k těm, co rádi kriticky hodnotí druhé a bědují nad tím, co všechno je úpadek?

Fridrich Vilém I. (1688-1740) navštívil jednou vězení v Postupimi. Při své pochůzce vězeňskými chodbami si vyslechl dost proseb o milost od vězňů, kteří o sobě tvrdili, že se stali obětí nespravedlnosti. Všichni do jednoho byli ochotni přísahat, že se do vězení dostali kvůli zaujatosti soudců, křivému svědectví svědků, nebo kvůli korupci právníků. Pohádky o nevině a justičních omylech pokračovaly až ke dveřím poslední cely. Tu obýval nevrlý vězeň. Na rozdíl od ostatních mlčel. Král překvapený jeho mlčením k němu promluvil trochu ironicky: "Předpokládám, že i ty jsi nevinný!" "Ne, veličenstvo," překvapil krále vězeň. "Jsem vinný, a to, že jsem tady, jsem si jasně zasloužil!" "Dozorce, ke mně!" zavelel Fridrich. "Pojď sem a zbav nás tohoto nebezpečného lotra dřív, než nakazí tento dav svatých neviňátek!"

Na televizi se dívám málo. Na Novu asi nejméně. Ale pokud se dívám, asi jsem plný očekávání.

V Kanadě nebude více, než tak stovka neurochirurgů, vykonávajících své povolání. Dr. Harley Smyth je jedním z nejlepších, z nejrespektovanějších v této relativně malé skupině. Pokud jde ale o hypofýzu, o tento tajemný orgán, podobný fazoli nacházející se v základu mozku, v tom je jistě nejlepší. Ale Smyth takové srovnávání nemá rád. Nesoupeří se sými kolegy. Důvodem, pro pěstování tohoto velmi komplikovaného umění je to, co kdysi vyjádřil Albert Schweitzer svým termínem Ehrfurcht vor dem Leben (úcta k životu).

Poznal jsem ho během studií v 80. letech v Bratislavě. Působil jako kaplan farnosti Nejsvětější Trojice. Měl pravidelné bohoslužby v kostele sv. Cyrila a Metoděje blízko hlavního nádraží.

Bylo nebylo. Za sedmero horami, za devatero řekami, bylo jedno království, kde byl chleba zadarmo.